Začínající spisovatelé se skvěle zhostili svého úkolu, napsat své první literární dílo, povídku, která se bude odehrávat ve městě. V jakémkoliv městě, vymyšleném či skutečném, v minulosti nebo budoucnosti. Zapojíme se do celostátní soutěže Rosteme s knihou.
Zde je malá ochutnávka…
Hokejové město
Bylo jednou založeno jedno město. Město bylo postaveno na oválné louce ve tvaru hřiště. Obyvatelé města nade vše milují hokej. Autobusové zastávky vypadají jako hokejová branka. Sloupy osvětlení vypadají jako hokejka. Slavnostním oblečením na ples je zde hokejový dres. Všichni pejskové se jmenují po slavných hokejistech. Na ulici tak můžeme slyšet povely jako: „Pleky k noze!“ nebo „Jágr fuj, nečuchej k tomu!“
Lidé pracují na třetiny a jsou přeborníci v plivání všemi směry. Místo pozdravu si lidé dávají bodyček. Když někdo udělá přestupek, jde do vězení, které vypadá jako trestná lavice. Jídlo je také poznamenáno hokejem. Párky jsou dole zahnuté. Občas mají lidé bolení břicha, protože správný karbanátek musí mít tvar a barvu jako puk.
V létě se všichni ukládají k letnímu spánku a těší se na zimu. Auta samozřejmě vypadají jako rolba. V oknech mají lidé plexisklo, takže děti mohou střílet, jak se jim zlíbí. Kolem domu mají mantinely místo plotu. Policisté mají pruhované uniformy. Na semaforu sedí brankoví rozhodčí a zapínají zelené a červené světlo. Všichni obyvatelé umí hrát výborně hokej. Minulý týden místní domov důchodců porazil Kanadu 10:1. Školní předměty jsou: historie hokeje, zeměpis hokejových měst a států, hokejový jazyk, hokejová výchova a hokejové počty.
Takové město jsem na mapě bohužel nenašel, ale určitě bych se tam hned přestěhoval.
Zpracoval Filip Darsa
Lesní město
Za sedmero řekami a sedmero horami se rozléhalo na nekonečném území lesní město. Bylo to krásné místo, kde nikdo nekřičel. Byl slyšet pouze zpěv ptáčků a sem tam sojka práskačka oznamovala, že do lesa vnikl nějaký vetřelec.
Místo domů zde rostly stromy a keře, chodníky byly z mechu a všude kvetlo spousta krásných květin. Stromy byly různé, jehličnaté i listnaté. Všechny stromy byly zdravé, protože na každém z těchto stromů měl hnízdo datel, který každý den pečlivě stromy léčil. Prostředkem lesa protékal třpytivý potůček s krásně čistou vodou. Všichni obyvatelé lesa se u něho každý den potkávali, aby se čerstvé vody napili.
V lesním městě bydleli jeleni, mufloni, srnky a spousta jiné lesní zvěře. Nejvíce bylo všude ale veverek. V korunách stromů si hrály na honěnou a schovávanou. Žilo se jim tady skvěle, protože potravy bylo všude kolem hodně. Rostly tady houby, snad všechny druhy, aby si každý z obyvatel našel tu svou nejoblíbenější. Také borůvky, maliny, ostružiny a brusinky.
Moc vetřelců do lesa nechodilo, protože měli strach z lesních obyvatel. Proto se tady všem dobře a spokojeně žilo. Měli se všichni rádi a pomáhali si. A jestli nezemřeli, žijí tam dodnes.
Zpracovala Tereza Jiroušková
Povídka o Městě smůly
Bylo, nebylo, jedno město se jménem Město smůly. Všichni lidé ve městě byli chudí a měli pořad samou smůlu. Jednoho dne přijel na koni bohatý pán. Ale protože byl hodný, každý člověk ve městě smůly byl najednou šťastný. Domy byly malé slaměné a některé zase dřevěné. Asi za den bohatý pán na koni odjel. (přespal ve stanu.) Lidé byly nějakou dobu šťastní někdy smutní. Po třech dnech se bohatý pán vrátil se spousty lidmi a šel rovnou za starostou Města smůly. Bohatý pán se zeptal: „ Mohlo by se toto město přestavět na krásné Město štěstí?“ Pan starosta odpověděl: „ Ano,“ a dal svolení. Za 4 měsíce bylo město hotové a celé předělané. Celé město bylo ve 2 hodiny odpoledne svoláno na náměstí, kde stála cedule s nápisem MĚSTO SMŮLY. Byl tam dřevorubec s krásně nabroušenou sekyrou. Bohatý pan řekl: „Vážení obyvatelé Města smůly, tímto prohlašuji Město smůly za Město štěstí.“ Dřevorubec usekl ceduli s nápisem MĚSTO SMŮLY a dal tam ceduli s nápisem MĚSTO ŠTĚSTÍ. Po dvou letech bohatý pán odjel domů. Jeho děti se už hrozně moc těšily na příchod otce (bohatého pána.) Po příchodu zpět do Města štěstí se bohatý rozhodl, že nechá postavit školu. Když už byla škola postavená, tak děti začaly do školy chodit. Lidé se začali učit psát a číst. Děti si našly kamarády a každý rok byl ohňostroj. Všichni lidé byly šťastní, bohatý pán také a tímto příběhem se z Města smůly stalo Město štěstí.
Zpracoval Michael Fridrich
Salo – město robotů
Bylo jednou jedno malé město robotů. Jmenovalo se Salo po jednom starém robotovi. Bylo to malé město, více méně v něm nežilo moc robotů. Robotí město Salo mělo 9 ulic a 32 domů, nemělo vysoké mrakodrapy ani paneláky, mělo jen rodinné robotské domy, jednu školu a tři parky, 7 autobusových zastávek a dvě hřiště pro malé robůtky. Planeta, na které město leželo, byla malá a neměla žádný stát, takže měla jen města a robotí vesnice. Vesnic měla jen 25, no a měst měla celkem 15. Město leželo na planetě Sulimíno, velmi vzdálené od planety Země a také od slunce. Tato planeta měla spoustu různých měsíců. Planeta vyzařovala mnoho zajímavých energií, proto se město každý rok zmenšovalo, ale za asi jeden měsíc se zase zvětšilo. Na tu dobu všichni roboti museli do úkrytu, který se skrýval ve středu města Salo. Kryt byl o trochu menší než normální robotovský dům, ale nikomu to nevadilo, roboti byli s tímto bydlením spokojeni. Všichni tedy museli na ten měsíc bydlet společně a také spolupracovat. Takhle to už dělali více než 4 000 robotských let, což je pro nás lidi více než 500 let. Roboti nebyli nějak moc nároční tvoři. Jednou jako každý rok se sešli všichni roboti v úkrytu. Tam společně bydleli, vařili, prali a uklízeli a přitom se od sebe učili, třeba si vyměňovali recepty a také si hodně povídali co zažili a také si hráli dvě robotské hry Tolnu a Hylku. To byli nejoblíbenější robotské hry. Jednou se robotce Sindy zalíbil robot Kym. Roboti začali mít mezi sebou lásku a city. Tímto roboti nebyli jen železné chladné stroje. Když začali mít nějací dva roboti city, tak mohla být robotí svatba a pak měli malé robůtky. A město se pak rozrostlo o nové obyvatele.
Zpracoval Klára Vortelová
